Zpověď jedné neexistence

24. dubna 2010 v 16:10 | roxie |  Stories
Anotace: Psáno v jiném světě, v jiném čase, několik triliard let zpátky. Ovšem stejnou osobou...tento výplod jsem psala na hodně brutálním dojezdu, po tom, co jsem se vrátila od mé kamarádky z Heřmanic. Je zajímavé, jak detailně si to i po té době pamatuju...a zároveň to vidím jako příběh, který se stal někomu jinému. No co, trošku Jekyll a Hyde. Občas pořád nevím kdo jsem, ale vím kdo jsem byla, když jsem tohle psala.
l



Nevím, co zde pohledáváš, či co očekáváš. Nevím, proč jsi tady, ale tenhle dopis je pro tebe. Ačkoliv vůbec nevím, kdo jsi.

Chci ti totiž ukázat můj svět. Můj schizofrenní svět - pomíjivě šťastný, plný krátkých okamžiků trvajících několik věčností po sobě. Nevěříš? Radši ani nezačínej věřit...



Představ si svět, ve kterém jsou běžné lidské potřeby něčím zbytečným. Svět, kde je člověk sám sobě lékařem, léčí své nemoci pomocí jednoho, jediného léku. Všeléku...

Svět, ve kterém je spánek pouze pro lidi s vypracovanými očními víčky. Nač spát, život je přece krátký jen tak jak si ho kdo udělá.

V tomhle světě se jídlo mění v gumu, voda v písek a tělo v necitlivou skořápku, duše v malou buňku, která se rozhodla zmizet navždycky pryč, za ostatníma tvýho druhu.

Umíš si to představit? 

Ty zvuky co slyšíš, to nejsou zvířata v obývacím pokoji....jsou to ostatní prázdné duše potulující se po kuchyni, přítel tvojí kamarádky pod oknem nebo kriminálka ukrývající se v křoví. Proto lezeš o půl páté ráno po čtyřech, aby tě neviděli, mají totiž baterky. Sakra, viděli tvůj stín na posteli...nemáš hýbat hlavou! Jen tři dny nejíš a čtyři dny nespíš. Oči přestávají vypovídat službu, tlak je někde u nebeských výšin, mozek volá "KURVA, UŽ DOST!" ...a přitom chce ještě. 

Veškerá tvá fantazie se otiskla do obyčejné bílé záclony, na kterou už čtyři hodiny zhypnotizovaně civíš a mluvíš o jakési zářné budoucnosti které momentálně slepě věříš a o tom jak chceš být právě teď na obrovské louce, jen tak si tam lehnout a relaxovat. Protože nic víc než zoufalé pokusy o sny už ti nezbývá. Nač si připouštět, že to na čem ležíš není rozkvetlá louka, ale malá postel, ve které se klepeš zimou? Nač si připouštět, že ty rozpíchané ruce jsou tvoje? Nejsou...nejsou ničí. Stejně jako ty. Už dlouho se smiřuješ s tím, že realita je tvůj nepřítel...stejně jako čas, který běží jinak než běžel před sedmi minutama.

Nepřítomně hledíš na záclonu, která je momentálně plná barevných spirál, neexistujících zvířat a krav s malinkýma černýma ouškama, která se transformují v cigarety, a přeješ si prostě umřít. Není ti špatně, není ti dobře...není ti nijak, přestáváš existovat. A přitom si tenhle okamžik chceš uchovat navždycky. Žiješ svou vlastní smrtí, miluješ to, nenávidíš to. Nenávidíš sebe...v hlavě ti zní jedna jediná otázka. Proč? Odpovědi vlastního mozku nevnímáš, protože mluví jinou řečí. Nebo prostě jen moc rychle a ty si to nestíháš pamatovat. Těžko říct....najednou máš výpadek paměti a ocitáš se v tramvaji. Nevíš, kde jsi ani jak dlouho už v ní sedíš, nevíš kam jedeš. Celý vůz je prázdný...V hlavě ti hraje ta prokletá písnička, která se tě už tolikrát pokoušela zničit. A taky že zničila.

Dobrá, nebylo to písničkou. Ale člověk si vždycky musí najít něco, nač může hodit svou vlastní vinu. Protože každý z nás je dokonalý, nikdo nechybuje. A pokud přece, tak ne v tomhle světě. Ne ve světě natolik zničeném, kde počet sebevražd na jednu osobu není nic víc než prostá statistika. 

Dojdeš po několika dnech domů, podíváš se na sebe do zrcadla jako pokaždé. Už se nad svým odrazem nijak nepozastavíš, zeleno bílá barva obličeje, propadlé tváře a černé vytřeštěné oči nejsou věcí, kterou bys na sobě musel obdivovat, tak jako kdysi. Sedneš na židli k počítači, a uvědomíš si, že máš ztuhlou páteř, bolavé žíly, křeče v žaludku, ale hlavně vnímáš výčitky. Tu jedinou věc, která ti ještě dává najevo, že žiješ.



Víš, člověče, nevím kdo jsi. Možná jsi lékař, právník, student, prodavač z tesca, nebo jedna z mých mnoha existencí. Ať už feťák na dojezdu nebo schizofrenik, žijící snad pět životů hned v několika světech najednou.


Každopádně vítej v mém vlastním, soukromém nebi, kde se každej smaží ve svý vlastní šťávě.

Vítej v pekle...

A rozhodně ne naposled.
devastation
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama